Lystrosaurus, býložravý synapsid žijící před 252 až 247 miliony let, patřil mezi málo druhů, které přežily permsko-triasové vymření – největší masové vymření v dějinách Země. Během následného raného triasu se stal dominantním obratlovcem téměř po celé tehdejší pevnině. Dlouho však nebylo jasné, jak se mu podařilo tak úspěšně přežít a rozšířit v extrémně nestabilním prostředí.

Klíčový důkaz přišel z Jihoafrické republiky, kde bylo v roce 2008 nalezeno fosilní vejce s embryem lystrosaura poblíž Ovistonu ve Východním Kapsku. Až díky moderním zobrazovacím technologiím se vědcům podařilo identifikovat fosilizované embryo uvnitř. Analýza ukázala, že embryo bylo stočené do typické polohy zárodku ve vejci a kosti nebyly plně vyvinuté – což odpovídá vývojové fázi těsně před vylíhnutím.

Z toho vědci vyvodili, že lystrosaurus se rozmnožoval kladením vajec, což je první přímý důkaz u takto vzdáleného předka savců. Vajec pravděpodobně měla měkký, kožovitý obal, který se fosilizuje jen zřídka – což vysvětluje, proč jsou takové nálezy mimořádně vzácné. Velká vejce s dostatkem živin umožňovala mláďatům vyvinout se do pokročilejšího stadia ještě před vylíhnutím, což jim zvyšovalo šanci na přežití v drsném prostředí bez intenzivní rodičovské péče.

Tento objev publikovaný v dubnu 2026 v odborném časopise PLOS One pomáhá doplnit chybějící článek ve vývoji savců. Ukazuje, že živorodost – typický znak savců dneška – se vyvinula až později. Lystrosaurus tak představuje důležitý mezikrok v evoluci, který ilustruje, jak se reprodukční strategie přizpůsobily extrémním podmínkám po masovém vymření.